V následujícím příspěvku dokončíme naše povídání o veřovickém fojtství, které jsme začali v dubnovém čísle zpravodaje. Krátce se zastavíme v období po roce 1848, kdy dochází k formování novodobé obecní samosprávy a poté se letmo podíváme na fojtův majetek.

První volby do místních správních orgánů se na Moravě konaly v roce 1850. Ve Veřovicích byl úspěšně zvolen obecní výbor a z něj následně sestaveno představenstvo obce tvořené obecními radními a starostou. Tím se stal sedlák Jan Marek (1806-1890) z č.p. 122. Vedoucí představitelé obce byli voleni na tři roky a své funkce vykonávali zdarma. Mezi hlavní povinnosti obecního výboru patřila především péče o obecní majetek a řádné hospodaření s obecními financemi. Starosta kromě toho organizoval i hygienický dozor, zdravotní a chudinskou péči, údržbu veřejných silnic či odpovídal za bezpečnost osob a majetku. Staral se i o stavební, požární nebo mravnostní záležitosti. Minimálně dvakrát do roka musely být svolány řádné veřejné schůze, během kterých obecní výbor zkoumal obecní účty a schvaloval rozpočet obce. Volit mohli všichni občané s domovským právem a někteří tzv. obecní příslušníci (např. farář, učitel, armádní důstojníci). Na vyšší správní úrovni pak byly Veřovice zařazeny do politického a soudního okresu Nový Jičín. V tomto převážně německém městě sídlily nadřízené úřady.

Ještě před volbou vlastní samosprávy mohli obyvatelé Veřovic ovlivnit i složení nejvyšších pater tehdejší politické zemské správy. V květnu roku 1848 měli možnost volit navrhované poslance do tzv. moravského selského sněmu. To byl reformovaný stavovský zemský sněm, který měl dlouholetou historickou tradici a který vyhlašoval zákonná nařízení platící pro území celé Moravy. Vlivem revolučních událostí v roce 1848 se jeho součástí vedle tradičních členů z řad šlechty, duchovenstva a královských měst stali nově i zástupci venkova, a tedy i reprezentanti rolnického stavu. Ve Veřovicích však byly volby do sněmu zcela ignorovány. Nikdo se k nim nedostavil a není jisté, zda vůbec byly provedeny všechny úřední kroky k tomu, aby mohly být uskutečněny. Zůstává nezodpovězenou otázkou, co veřovické usedlíky k tomuto rozhodnutí vedlo. Zda to bylo nedocenění tohoto prvního záblesku moderních občanských práv nebo úmyslný postoj vyjadřující veřejný nesouhlas s navrhovanými kandidáty a jejich názory či dokonce německou národností.   

Vraťme se ale raději zpátky k fojtství ve Veřovicích. To se nacházelo ve stavení, které v roce 1771 obdrželo číslo popisné 1. Společně s kostelem (č.p. 143), farou (č.p. 139), školou (č.p. 140, 276) a nedalekou kovárnou (č.p. 129) tvořilo centrum obce. Areál rychty zahrnoval kromě samotného obytného domu a okolního hospodářského zázemí i velké množství pozemků, které ležely v různých lokalitách obecního katastru. Náležely k nim např. louky, pastviny, polní cesty a pole Na Polednové, Lacinově kopci, Vápenkách, Hrabí, Studené, Za Humny. K inventáři fojtova statku patřilo nezbytné zemědělské nářadí (např. železné orací pluhy, brány, kované vozy) i větší množství domácího zvířectva (např. koně, krávy, ovce, prasata, slepice, husy či včely). Fojt Jan Beseda (1660-1746) získal od Jiřího Laciny (1657-1737) navíc i formanský vůz, jenž sloužil k přepravě zboží na delší vzdálenosti. Nejspíš v něm z Nového Jičína či Štramberka vozil i bečky s pivem a pálenkou. Tyto alkoholické nápoje mohl fojt jako jediný ve vsi prodávat veřovickým poddaným. Sám je však musel kupovat pouze od vrchnosti a k tomu jí každý rok dovážel dva sudy vína. K fojtovu vlastnictví se počítaly i dvě chalupnické usedlosti č.p. 35, 49 a také mlýn č.p. 37. Fojtovi chalupníci byli jeho osobní poddaní. Platili mu poplatky a robotovali pro něj, nikoliv pro vrchnost. Fojtův mlýn byl postaven na dolním konci vesnice a byl funkční pouze v době, kdy byl dostatek vody. Fojt tak bohatnul z jeho provozu, musel však financovat jeho údržbu a odvádět do vrchnostenské pokladny stanovené poplatky. Celková finanční hodnota rychtářského majetku činila v 17. a 18. století 320 zlatých a ve 20.-30. letech 19. věku byla přepočtena z 384 na 2000 zlatých. Jen pro srovnání uveďme, že ceny selských gruntů ve Veřovicích se pohybovaly mezi 40-150 zlatých. Samozřejmě, že při správě takto rozsáhlého hospodářství se fojt neobešel bez pomoci svých rodinných příslušníků a několika čeledínů či děveček. Službou na fojtství si tak mohli vydělat na živobytí chudší domkaři nebo podruzi nedisponující vlastní půdou. Kromě nich bývali na rychtě přechodně ubytováni i vrchnostenští zaměstnanci, jako např. lesnický personál. Členové fojtovy rodiny byli díky svému privilegovanému postavení zvyklí na vyšší životní úroveň. Ze zmínek v gruntovnici, pocházejících hlavně z 18. století se dozvídáme, že součástí jejich jídelníčku bylo kromě vlastní vypěstované zeleniny či ovoce i maso kupované u řezníků ve městech. Textilie si pořizovali u městských soukeníků (výrobců a prodejců sukna). Z vybavení rychtářovy domácnosti jsou zmiňovány např. cíchy, peřiny, necky a troky (větší necky používané hlavně při zabíjačkách).

Na mapách vytvořených v roce 1833 pro tzv. Stabilní katastr je fojtství zakresleno jako komplex pěti dřevěných staveb a zděné přístavby tvořící společně s rozměrným hospodářským dvorem areál ve tvaru nepravidelného obdélníku. Ze dřeva je postavena i nejvíce viditelná část stavby orientovaná svou vnější stranou k nedaleké silnici. Na nejstarších fotografiích ze začátku či první poloviny 20. století má tento úsek fojtství již podobu bíle omítnutého zděného stavení. K přestavbě původních dřevěných partií nejspíš došlo v průběhu druhé poloviny 19. století. Dřevěné základy pak byly částečně ponechány jen u hospodářských budov, o čemž svědčí známá fotografie fojtství pořízená v roce 1933 z kostelní věže. Dnešní kulturní dům, jenž stojí na místě původního sálu hostince a kvůli němuž byla tato část fojtství zbourána, byl postaven v letech 1961-1964. Na jeho vybudování se formou neplacených brigád v rámci akce Z podíleli téměř všichni práceschopní obyvatelé Veřovic.

Autor textu David Mach