V aktuálním díle našeho „historického seriálu“ navážeme na téma z minulého čísla Veřovského zpravodaje s tím rozdílem, že se budeme podrobněji zabývat některými řemesly našich předků. Od nejstarších dob existence Veřovic se většina místních obyvatel živila polním hospodářstvím a chovem dobytka. Sociální postavení v obci bylo určováno především vlastnictvím, či přesněji řečeno správou, od vrchnosti pronajaté zemědělsky využitelné půdy. Kromě fojta patřili k nejbohatším veřovickým usedlíkům sedláci se statky a rozsáhlými polnostmi. Katastry z konce 17. a první poloviny 18. století rozlišují na základě velikosti obdělávané půdy velké, střední a malé sedláky. Až po nich jsou evidováni domkaři bez polí. Ti většinou disponovali jen chalupou se zahradou. Na opačném konci tohoto společenského žebříčku se pohybovali námezdně pracující podruzi (hofeři) nemající vůbec žádné pozemky, či dokonce ani vlastní nemovitosti. Stranou hospodářských aktivit stáli výměnkáři, nebo-li původně produktivní hospodáři, kteří předali péči o grunt svým potomkům a dožívali na výměnku. Šlo vlastně o dobové důchodce, jejichž výživa byla zajištěna smlouvou uzavřenou s jejich nástupci.

Některé veřovické rodiny se dlouhodobě specializovaly na určité řemeslnické činnosti, jež byly pro chod obecní pospolitosti a zajištění hospodářské soběstačnosti vesnice nezbytné. K nejdůležitějším řemeslům patřilo především kovářství a mlynářství. Nejstarší jménem známý kovář byl Ondřej. Soudíme tak podle latinského výrazu „faber“ (tzn. kovář) doplňující jeho jméno v matričním zápise, který 28. října 1646 oznamuje narození jeho dcery Zuzany. Od 50. let 17. století je znám kovář Martin. V letech 1654-1668 je zapisován pouze pod křestním jménem s českým doplňkem „kovář“. Až v matričním záznamu z roku 1678 nese příjmení Urbanovský. Po Martinově smrti byl pokračovatelem rodinné tradice jeho stejnojmenný syn. Kovářská dílna, kterou převzal kolem roku 1685, se nacházela v domě později označeném číslem 129 a v majetku Urbanovských se udržela až do 60. let 19. století. Po Martinovi Urbanovském (1664-1725) se na této adrese vystřídalo ještě pět rodinných generací (od 1726 Ondřej U., od 1760 Jan U., po 1793 (1817) Josef U., 1825 Jan U., od 1864 František U.) V roce 1837 navíc Urbanovští přikoupili i fojtův úřad a statek č.p. 1.

Podobné dlouholeté spojení rodového řemesla s určitou lokalitou vykazují i veřovické mlynářské rodiny. Ve Veřovicích existoval mlýn už v polovině 16. století. V urbářích sestavených v letech 1558-1570 jsou totiž uvedeny poplatky pro jménem neurčeného mlynáře a zmiňovány platy z pasek „nad mlýnem horním věrmiřovským“ (od roku 1771 č.p. 82). Zřejmě až později byl postaven mlýn na dolním konci vesnice (č.p. 37), který náležel k fojtovu majetku. Jmen nejstarších mlynářů je poměrně hodně, vycházíme-li z předpokladu, že tito řemeslníci jsou dnes odhalitelní díky doplňkům „mlynář“ či „molitor“ (latinsky mlynář) u jejich křestních jmen. Ve veřovických matrikách z 30.- 60. let 17. věku se takovýchto jmen vyskytuje hned několik, což by mohlo naznačovat, že už v této době byly ve Veřovicích dva mlýny (horní a dolní) nebo že v rámci jediného mlýna působilo více osob na různých hierarchických pozicích, např. mlynářský mistr, stárek či mlynářští tovaryši a pomocníci. Všichni pak byli v matriční evidenci souhrnně pojmenováni jako mlynáři. My se v následujícím textu přidržíme první, více pravděpodobnější možnosti.

Nejstarší mlynář Pavel je doložen v letech 1632 - 1635. Spravoval asi dolní mlýn. V průběhu následujícího třicetiletí se objevují další mlynáři, jednorázově Matyáš (1636) či Jiří (1654) a opakovaně hned čtyři osoby. V 30. a 40. letech 17. století souběžně pracovali Václav (činný 1636-1650 na horním mlýně) a Martin (činný 1636-1647 na dolním mlýně?). Po nich pak následovali Jakub (činný 1654-1666 na horním mlýně?) a Jan (činný 1662-1674 na dolním mlýně?). Rozklíčovat vzájemné vztahy mezi těmito mlynáři je z důvodu neúplných matričních záznamů složité a můžeme je jen odhadovat. Pavlovi se v roce 1635 narodil syn Jan. Ten bude nejspíš totožný s mlynářem Janem činným v letech 1662-1674. Jméno mlynáře Václava je zmiňováno v Hýklově kupní smlouvě na horní mlýn z roku 1693 (viz níže). Václavovi se v roce 1647 narodila dcera Zuzana (zemř. asi 1689). Stejné jméno měla i první manželka Mikuláše Sudolského, který se do Veřovic nejspíše přiženil z Bludovic či Žiliny a který na konci 60. let ovládl mlynářské řemeslo ve vsi. Až do roku 1692 mu patřil horní mlýn. Sudolský však neměl syna, kterému by mlynářské znalosti předal. V závěru svého života stačil zplodit jen dceru Kateřinu (1690-1753). V roce 1693 proto koupil horní mlýn Jan Hýkl (zemř.1709) z Rybího, poté, co se oženil s vdovou a druhou Mikulášovou manželkou Annou. Hýklovi následovníci jsou pak na č.p. 82 nepřetržitě usazeni až do 20. století, tzn. více než dvě stě let minimálně po osm generací (od 1709 Jan H., od 1764 Josef H., kolem 1791 Jan H., po 1801 Josef H., od 1842 František H., po 1860 Jan H., od 1879 František H.). Provoz dolního fojtova mlýna byl kolem poloviny 70. let 17. století dočasně přerušen, protože se o něm nemluví v Lánovém rejstříku. Až na konci 80. let jej obnovil Jan Buchwald (činný 1688-1721), jehož mlynářskou profesi prozrazují poznámky ve veřovických matrikách. Následný chod mlýna naznačují fojtovy finanční transakce zapsané v gruntovnici u let 1728, 1738 a 1741. Jeho funkčnost pak jednoznačně potvrzuje Tereziánský katastr z roku 1749. Do půlky 20. století se na dolním mlýně vystřídali jednotlivci či členové rodin Horáků, Melčů, Hýklů nebo Geryků. Ani dva mlýny však nestačily pokrýt potřeby veřovických usedlíků. Kolem roku 1823 byl tak postaven třetí mlýn na č.p. 181. Při srovnání se svými předchůdci nefungoval ale příliš dlouho, protože někdy po roce 1905 byl převeden na obytné stavení.

David Mach