V únorovém čísle  jsme zveřejnili část textu Ing. Břetislava Piteráka. Autor v něm popsal místy fiktivní události týkající se vzniku naší obce. Nyní budeme v jeho vyprávění pokračovat. Minule jsme se dozvěděli, že Veřovice založil lokátor Werner se svou družinou. Společně se usadili u říčky Sedlnice v části nazývané dnes Potoky. Zde postavili osadu Vernířovice. Přichází však rok 1441 a s ním i loupeživý rytíř Burian Puklice z Pozořic, který Wernerovu vesnici vypálil. Dále už opět předáváme slovo Břeťovi.

Osada Vernířovice se v roce 1441 musela po ataku Buriana Puklice z Pozořic a jeho bandy, který násilím získal štramberské panství a hned v tom roce vypálil osadu, přestěhovat na bezpečnější místo. To objevili obyvatelé Vernířovic u říčky Jičínky, která se původně jmenovala Tyč po městu Jičínu. Město se německy psalo Tyczeyn.

Proč byla osada Vernířovice vypálena? V roce 1441 násilně získal Burián Puklice z Pozořic štramberský hrad a přeměnil ho v loupežnické sídlo. Odtamtud se vypravoval na loupeže a ohrožoval se svou bandou celý kraj. Nevynikal sice krásou, ale vynikal svojí bezohledností. Olupoval pocestné a kupce spolu se svým druhem Žichem na silnících od Břeclavi až po Těšín a Ratiboř. Zajaté, ty co neměli peníze, držel na hradě Štramberk, dokud nezaplatili výkupné. Trestal poddané, a když se mu někdo postavil na odpor, koženým bičíkem mu uťal boltec ucha. Proto jeho poddaní se vyznačovali tím, že neměli aspoň jedno ucho. Žádný člověk nebyl před ním a jeho druhem bezpečný. Bral všechno, co mu přišlo pod ruku, nic neplatil a nic nevrátil. Všichni lidé, co ho potkali, tvrdili, že má příšerně křivé nohy a to od toho, že z koně už od pěti let neslezl. Pověst vypráví příběh, jak Burián z Pozořic se jednou zastavil u veřovského fojta a chtěl si od něho vypůjčit 100 zlatých. Fojt mu je půjčil, i když věděl, že od tohoto pána se vratky nedočká. Asi po týdnu se loupeživý hrabě se svými kumpány vracel na štramberský hrad a zase se stavil u veřovského fojta, ale ne aby mu vrátil půjčku. Uvelebil se u něho na statku a fojtovy dcery mu musely být po vůli. Veřovský rychtář mu připomněl, ať vrátí, co si půjčil. Nevrátil samozřejmě nic, ale za to mu podpálil statek. Ten vyhořel do základů, protože byl celý ze dřeva a s ním i část osady. Tak zanikla osada Vernířovice. Novou ves si postavili osadníci nedaleko u potoka zvaného Týč.

Zakladatel nové vsi, fojt, jehož jméno neznáme, usoudil, že to je místo, které vyhovuje pro založení nové osady nejlépe. Bylo tam sice více práce na mýcení lesa a na úpravě terénu, ale to vynahradil stálý přítok křišťálově čisté vody z pramene říčky pod Malým Javorníkem a také bezpečí tohoto místa. Příroda tam je čistá, panenská a celé místo je kryté před severními a jižními větry, ale také před nebezpečím ze strany nepřátel a lapků. Je nenápadné a snadno přehlédnutelné, a to byla výhoda před místními loupežníky, ale ještě více před cizími kočovnými nájezdníky. Přítok vody byl nejdůležitější a rozhodující pro vzrůstající počet obyvatel vesnice. Nebylo tam jen 20 obyvatel, ale už 50, a to bylo cítit. Osadníci museli přiložit ruku k dílu, aby z lesa a keřů vznikla nová půda na zemědělské obdělávání. Les, křoviny a jiný porost museli vypálit. Říkalo se tomu žďáření lesa. Zbylé pařezy byly vytrhávány, klučeny, ze země pomocí železných klínků a mlatů (tzn. těžkých sekyr). Samozřejmě i tažných zvířat, koňů a volů. Dřevo se používalo v krbech jako otop. Takto vydobytá půda si ale musela odpočinout, protože nějaký čas ještě nepřinášela užitek, a to umožnilo postavit lidem dřevěné sruby, stodoly a chlévy.

Založení vsi předpokládalo také plánovité vyměření pozemků pro osadníky. Hlavním znakem kolonizačních osad je rozdělení na plužiny záhumenicového typu. Nová ves Vernířovice byla charakterizována protáhlým půdorysem podle směru potoka nebo cesty. Jednotlivá stavení stála opodál potoka nebo cesty oddělená zahradami. Grunty franského typu měly uzavřené dvory se staveními obrácenými štíty do návsi. Každý rolník měl ze dvora za zahradou na svá pole a louky vlastní cestu vinoucí se za humny osady jako pásy. Druhý pruh polí byl na opačné straně za cestou nebo potokem. Pole se táhla až ke hranicím katastru. Původně ji tvořil les. Vyměřování se provádělo vytyčením pásů půdy od potoka až po severní hranici vsi. První a největší část půdy ze středu obce obdržel lokátor. Pak z každé strany dostali sedláci pásy půdy, na kterých si každý postavil svá obydlí a hospodářské budovy, chlévy, stodoly, kůlny atd. Každý osadník se potom zakoupil, to znamená, že dal majiteli štramberského panství závdavek (1 až 10 hřiven stříbra) a podle výměry a jakosti půdy platil stálý poplatek z ostatní ceny fojtství. Mimo to byl povinen odvádět vrchnosti obilí, slepice, vejce a jiné naturálie. Noví osadníci na panství byli několik let osvobozeni od roboty. Po uplynutí této lhůty byli povinni vykonávat roboty v polích, v lesích a stavbách patřících vrchnosti, a to do 20 dnů ročně. Kromě toho museli již od počátku platit renty v penězích nebo naturáliích farářům a veřejné daně vrchnosti.

Edičně připravil David Mach.