V rámci našeho vyprávění o nejstarších dějinách Veřovic jsme se již věnovali založení vsi na konci 13. století a nejstarší písemné zmínce z roku 1411. Nyní se zaměříme na hlavního představitele obce, který byl v jejím čele od úplných počátků až do roku 1848. Šlo o fojta, neboli také rychtáře, případně i šoltyse. Všechna tato pojmenování označují jedinou osobu, kterou bychom mohli v současnosti přirovnat ke starostovi. Dříve než se začneme zabývat veřovickým fojtstvím, je nutné si velmi stručně představit, jak vypadala správa vesnice od středověku až téměř do poloviny 19. století.

Každá vesnická osada patřila spolu se sousedními obcemi či městy do konkrétního panství, jehož majitelem neboli vrchností mohly být např. šlechtické rody, církevní a školské instituce (např. kláštery, biskupství, univerzity) či panovník. Vrchnost disponovala veškerou půdou na panství a pronajímala ji jednotlivým zájemcům. Ti tak získali pozemky a na nich stojící nemovitosti do dědičného nájmu. Museli zato vrchnosti pravidelně odvádět peněžní poplatky, naturální dávky (většinou šlo o část úrody) a plnit robotní povinnosti, jež zahrnovaly např. neplacenou práci na panských stavbách a dvorech. Usedlíci byli své vrchnosti osobně poddáni a bez jejího povolení se nemohli stěhovat mimo panství. Vrchnost neprováděla správu svého nemovitého a lidského majetku osobně, ale za pomoci úředníků. Mezi ně patřil i fojt, který zastával funkci prostředníka mezi majitelem panství či vyššími úředníky a poddanými venkovany. Díky tomuto postavení měl rychtář spoustu výhod. Vlastnil většinou nejbohatší statek – fojtství a největší výměru polí. Mohl si vydržovat vlastního mlynáře nebo další řemeslníky, šenkovat pivo či kořalku a především nemusel robotovat. Místo toho osobně dohlížel na odvádění nařízených platů a plnění přikázaných poddanských robot. Fojt také řešil drobné soudní spory a vykonával policejní dozor.

Dnes bohužel nelze sestavit seznam všech fojtů ve Veřovicích. K dispozici máme pouze pár jmen pocházejících z různých časových období. Ucelenější řadu veřovických rychtářů můžeme vytvořit až od poloviny 17. století. Předpokládá se, že nejstarším fojtem byl zakladatel Veřovic lokátor Werner žijící někdy kolem roku 1293. Jeho pokračovatelé, které známe jménem, jsou pak o více než 200 let mladší. V roce 1516 je zaznamenán jakýsi Jakub. Zhruba ve druhé polovině 16. století držela veřovické fojtství rodina Petrů. V roce 1563 je evidován Jan Petrů (či Petr), který vroce 1589 odkázal rychtu svému synovi Vaškovi. Jeho následovníky však opět neznáme. Nositelé příjmení Petrů ale žili ve Veřovicích ještě na začátku 18. století, např. v roce 1702 zemřel devadesátiletý stařeček Jan Petrů. To už ale na veřovickém fojtství hospodařili jiní. Před rokem 1637 byl majitelem rychtářského úřadu Matěj Neissar (také Neisar, Neisser, Neiser, zemř. asi 1664) a po něm jeho příbuzný, snad syn či bratr Jan. Ten je písemně doložen mezi lety 1656-1680. Rodina Neissarů byla česko-německého původu, protože kromě rychty ve Veřovicích vlastnila díky Matějovi od roku 1636 (případně 1637) i fojtství ve zcela poněmčených Bludovicích. Veřovická i bludovická větev Neissarů udržovala vzájemné kontakty. Tak je např. v roce 1665 zachycen Jan Neissarjako svědek při převodu fojtství v Bludovicích po zemřelém Matějovi na jeho syna Jiřího (zemř. po 1694), který se mimochodem narodil v roce 1637 ještě ve Veřovicích. Bludovické fojtství zůstalo v majetku rodiny Neissarů až do 20. století, zatímco veřovické prodala kolem roku 1684 Jiřímu Lacinovi (1657-1737). Ten byl jen epizodním fojtem, protože úřad zastával pouze do roku 1698, kdy ho koupil Jan Beseda (viz níže). Lacina prodejem fojtství výrazně vydělal. Rychtář Beseda mu totiž postavil novou chalupu, vykoupil všechny jeho dědické podíly a navíc splatil veškeré dluhy, které za dobu rychtářského úřadování Lacina nahromadil.

Rodina Besedů pocházející původně z Bernartic nad Odrou patří k vůbec nejdéle působícím fojtům ve Veřovicích. Držitelem fojtství byla bez přerušení od 30. května 1698 až do 6. srpna 1837. Za tuto dobu se na rychtě vystřídalo pět generací. Jednotlivé prodeje z let 1728, 1751, 1823,1831 jsou navíc zapsány v gruntovních knihách, což umožňuje si udělat mnohem konkrétnější představy o majetku této dynastie. Veřovice navštěvoval už Mikuláš Beseda (1630-1684), který jako správce polesí novojičínsko-štramberského panství získal roku 1660 pro své úřední potřeby místní chalupu č.p. 91. Zakladatelem rodinné rychtářské tradice se ale stal až jeho syn Jan Beseda (1660-1746), který byl před příchodem do Veřovic šafářem na panském dvoře ve Štramberku. Jeho pokračovatelé poté následovali vpořadí: Jiří Beseda (1701-1751), Jan Beseda (1728-1792), František Beseda (1771-1831) a Jan Beseda (1796-1836). Tuto otcovsko-synovskou linii přerušilo až bezdětné manželství nejmladšího fojta Jana Besedy. Po jeho skonu převzala rychtu rodina Urbanovských. Její příslušníci, původně kováři, se totiž oženili s vdovou i sestrou Jana Besedy. V roce 1837 pak koupil fojtství Jan Urbanovský (1808-1865). Jeho působení v čele Veřovic trvalo ale pouze do roku 1848. Tehdy byl rychtářský úřad v důsledku celospolečenských změn zrušen a fojt byl nahrazen voleným obecním výborem a starostou obce. Zhruba v polovině 19. století tak vzniká obecní samospráva v podobě, jak je známa dodnes.


David Mach