V následující části našeho povídání o dějinách Veřovic se budeme věnovat obyvatelstvu obce. Bude nás zajímat nejen celkový počet veřovických usedlíků, ale i jejich jména a vztahy k blízkému německému okolí. Tuto tématiku však nemůžeme sledovat souvisle a do úplných detailů. Odkázáni jsme opět na jednotlivě dochované archiválie, mezi jejichž vznikem jsou časové mezery zahrnující desítky či až stovky let. O Veřovjanech v nejstarším období (tzn. 13.-15. století) nevíme téměř nic. První konkrétnější informace pocházejí z písemností 16. věku a další podrobnější údaje je možné získat díky matrikám, gruntovním knihám, katastrům či vrchnostenským úředním dokumentům z doby pobělohorské (tzn. po roce 1620). Moderní evidence obyvatelstva byla důsledně prováděna teprve od půlky 19. století (např. sčítání lidu v letech 1869, 1890, 1900, 1910, 1921).

V polovině 16. věku patřily Veřovice ke středně velkým vesnicím. Mezi lety 1558-1570 měly na 25 usedlých s rodinami. Po celé 17. století se toto množství pohybovalo na podobných hodnotách, které se přibližovaly či mírně překračovaly hranici 30 aktivních hospodářů (viz níže ukázku z Lánového rejstříku). Až v průběhu 18. věku dochází k výraznějšímu vzestupu. V Tereziánském katastru z roku 1749 je zapsáno více než 90 jmen sedláků, domkařů či podruhů. K nim je nutné pomyslně přidat neevidované členy jejich většinou početných rodin a hospodářsky neaktivní výměnkáře. Z roku 1763 máme k dispozici první „přesnější“ statistiku, která uvádí zvlášť úplný počet veřovických domů (113) a obyvatel (409). Při číslování domů v roce 1771 bylo zjištěno 129 stavení a v roce 1783 jich bylo už 137. Obývalo je 873 lidí. Počet obyvatel se ještě zvyšuje v 19. století. V roce 1830 bylo zaznamenáno 192 usedlostí a 1160 Veřovjanů, v polovině století (1850) bylo napočítáno 1274 jednotlivců a na jeho konci (1900) evidence vykazuje 298 domů a 1514 obyvatel. Následně tento nárůst výrazně zpomaluje, aby znova od 20. let 20. století začal akcelerovat. Po druhé světové válce, konkrétně v roce 1955, se ve Veřovicích nacházelo již 405 obytných nemovitostí. Žilo v nich 1643 mužů, žen a dětí.

Od svého založení tvořily Veřovice společně s Mořkovem, Hodslavicemi, Štramberkem či Rybím českou část jinak německého novojičínsko-štramberského panství. Zakladatel obce Verner byl asi Němec, ale ostatní osadníci a jejich potomci byli většinově českého původu. V novější době Češi jednoznačně dominovali. Němců bylo minimum. Oficiální statistiky z let 1880-1930 jich dohromady registrují jenom 16. Asi nejvíce německých usedlých bylo ve Veřovicích v nejstarší fázi existence obce. Předpokládá se, že z 25 hospodářů v polovině 16. století bylo asi 9 Němců a 16 Čechů. V následujících letech se tento vzájemný poměr začal výrazně naklánět na českou stranu. Etnicitu staršího veřovického obyvatelstva lze odhadovat z jednotlivých jmen a příjmení. První jménem známí Veřovjané vystupují z temnoty minulosti až v letech 1516-1517. Dobové písemné záznamy mluví o fojtovi Jakubovi, starém Hanzlu, Machovi a synech Miky Andresova a Albrechta Ščuplého. Stejně podivně znějící jsou i jména veřovických poddaných zanesená do dvou urbářů z let 1558-1570. Kromě českých a německých jmen jako např. Urban, Matěj, Merta, Jokl, Matis, Adam či Kašpar na poušti se zde objevují už i jména, z nichž se následně vyvinula standardní příjmení např. Albrecht Král, Bartoň, Jiřík Papák, Kocián, Matouš Papež. Studiem nejstarších matričních záznamů z 20.-30. let 17. věku zjišťujeme, že kromě už zmíněného Bartoně, Kociána, Krále a Macha patří ve Veřovicích k nejpůvodnějším a nejdéle tradovaným tato vesměs česká příjmení: Cabák, Fajárek, Fojtík, Grozmann, Grygar, Kubečka, Lacina, Machovský, Marek, Matúš, Ordán, Pítr, Skřítek či Tománek. Přibližně mezi lety 1640-1700 se součástí veřovické obce nově stala či se ustálila příjmení rodin: Besedů, Černochů, Halamíků, Hýklů, Charanzů, Křížků, Urbanovských, Vávrů a Vašíčků. Zhruba do poloviny 18. století se ve Veřovicích zabydleli i Cváčci, Geryci, Jeřábci, Jurochové, Kučerové, Popi nebo Sýkoři. Naopak ve stejnou dobu z veřovických matrik dočasně či úplně mizí příjmení: Gajdůšek, Heralt, Krupica, Kvita, Lošák, Manda, Moc, Neisar, Papež, Petr, Sýč, Sudolský, Sviták.

Spíše než podle svých rodných či převzatých příjmení byli Veřovjané mezi svými sousedy známější podle přezdívek. Téměř každá veřovická usedlost nesla nějaké pojmenování, které se vztahovalo na všechny členy rodiny obývající dané stavení. Tuto přezdívku si rodinní příslušníci brali sebou, když se z rodného domu odstěhovali do novostavby nebo ji přebírala rodina, která se nově na hospodářství usadila, i když její příjmení bylo zcela odlišné. Nejstarší přezdívky mají dlouhou tradici a pocházejí už z přelomu 17. a 18. století. Ty mladší vznikaly průběžně v následujících letech až dodnes. Poměrně často se ve Veřovicích vyskytují přezdívky odvozené od majitelů konkrétních gruntů. Přezdívka měla buď stejnou podobu jako příjmení či křestní jméno vlastníka nemovitosti nebo byla různě zkomolena. Do této skupiny patří např. Adolini (podle křestního jména Adolf), Fajaři (podle příjmení Fajárek), Gruzmani (Grozmann), Gustini (Augustin?), Gümperleini (podle příjm. německého dělníka, který pracoval na stavbě železnice a ve Veřovicích se usadil), Jubci (Josef), Juroši (Juroch), Marčaci (Marek?), Mašci (Mach?), Pitřáci (Pítr), Vaverci (Vávra), Vincečci (Vincenc), Zachaři (Zachariáš). Původ dalších přezdívek lze odvodit z činnosti, kterou vykonával jeden či více členů rodiny. Nemuselo nutně jít jen o řemeslnickou specializaci. Důležitou roli zde hrály i specifické společenské či hospodářské aktivity např. Hrobaři,Kolaři, Kovaři, Krajčí (podle krejčovské činnosti), Posličci (podle funkce obecního posla), Pušťaci (podle vlastnictví a připouštění chovného hřebce na kobyly), Tkalci a Zedničci. Bohužel u velkého počtu veřovických přezdívek nelze jejich historické kořeny odhalit a neznali je nejspíš ani jejich pozdější nositelé, např. Frlanti, Gřandi, Guloši, Helisi, Kalužaci, Margolti, Šviconi a Švrčini.

Autor David Mach

Reprodukce Lánového rejstříku z let 1657 -1679

Zmenšená obrazová reprodukce části stránky z nejstaršího katastru obce Veřovice, jímž byl Lánový rejstřík sestavený mezi lety 1657-1679. Jako první je uveden fojt Jan Neisar. Po něm následují sedláci: Jiří Kubečka, Mikuláš Krupica, Jiří Sýč, Jiří Grozmann, Jan Lacina. Celkově je v rejstříku jmenovitě evidováno 32 sedláků či domkařů a 4 pusté (opuštěné) grunty. Na konci je stručně zmíněno 17 výměnků. Lánový rejstřík je dnes uložen v Moravském zemském archivu v Brně (fond D 1 Lánové rejstříky, sig. 55, panství Nový Jičín, obec Veřovice).